Jednou z veledůležitých podmínek pro bezpečnou účast v silničním provozu je komunikace mezi jednotlivými účastníky, mezi řidiči obzvláště. Má-li být jízda bezpečná, musí být čitelná, srozumitelná, jasná. Jakmile nechávám ostatní na pochybách o tom, co budu v následujících chvílích dělat, je to špatně. Řidiči nemohou vystoupit z auta a jít se domlouvat, těžko na sebe budou pokřikovat ze spuštěných okének. A tak jsou odkázáni na komunikační prostředky, kterými jsou vybavena jejich vozidla, a těch není zrovna mnoho. Směrová světla, brzdová světla, zpětné světlomety, akustická a světelná houkačka. A to ještě musí druhý řidič z kontextu situace pochopit, co přesně ten který komunikační prostředek znamená. Směrová světla se používají při objíždění, předjíždění, odbočování, změně jízdního pruhu, vyjíždění od okraje vozovky a v dalších případech. Přitom pokaždé vypadají stejně. Jak velmi se pak zkomplikuje situace, když řidič směrová světla nepoužije vůbec. Ostatní se musí dovtípit, co řidič zamýšlí, anebo se prostě smířit s tím, že řidič už úkon provedl a neobtěžoval se nám to sdělit.

Co vlastně říkají pravidla. Ta uvádějí řadu situací, ve kterých řidič musí dát znamení o změně směru jízdy. Zde řidič moc nemusí přemýšlet. Prostě znamení dá, pokud v takové situaci je. Dále pravidla říkají, že kromě těch vyjmenovaných situací musí řidič dát znamení o změně směru jízdy vždy při změně směru jízdy, vybočování z něho, nebo jestliže to vyžaduje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Tady už je více prostoru pro úvahu řidiče, zda znamení dát nebo ne. Měl by se řídit svojí zkušeností a zejména tím, jestli znamení v situaci, ve které se právě nachází, může něco přinést. Například pokud na křižovatce, kde se hlavní stáčí vlevo, jedu rovně, sdělím protijedoucímu řidiči pravou směrovkou, že může jet hned.

Znamení o změně směru jízdy dává řidič prakticky vždy jen kvůli těm druhým. Kvůli sobě jen tehdy, když o něco žádá, třeba aby ho někdo pustil do jízdního pruhu nebo ho nechal vyjet od okraje vozovky. On sám z toho tedy většinou nic nemá, kromě (doufejme) dobrého pocitu, že dodržuje pravidla a je slušný. Právě to je důvod, proč se celý svět intenzivně zamýšlí nad tím, pro řidiči blikají čím dál méně, v některých zemích skoro vůbec. Kdo byl v poslední době ve Francii či Itálii, viděl tam směrová světla v činnosti spíš jen výjimečně. Výzkumy snažící se odhalit příčinu ale ukazují neradostnou věc: důvodem neblikání je většinou nedostatek charakterových vlastností a asociální prvky v chování řidičů. „Kdyby tu nebyl, nepřekážel by mi, já bych měl víc prostoru a nemusel bych se mu přizpůsobovat. Nemám ho rád, proto s ním nemluvím.“ Změnit tento postoj bude velmi složité a represe v tomto případě asi moc nepomůže. I když úmysl českého ministerstva dopravy zpřísnit postih za neblikání lze hodnotit rozhodně pozitivně.

Pomiňme nyní notorické neblikače a pojďme se zamyslet nad tím, jakých nejčastějších chyb se řidiči na úseku znamení o změně směru jízdy dopouštějí. Blikání na nesprávnou stranu. Mnoho řidičů bliká vlevo, přestože odbočují vpravo. Pletou si situaci, kdy je za křižovatkou zřízen připojovací pruh s tou, kdy takový pruh není. A také říkají, že pravou směrovku by řidič jedoucí po komunikaci, na kterou odbočují, neviděl, a proto dávají levou. Neuvědomují si, že směrovku nedávají kvůli těmto řidičům, ale kvůli těm za sebou, protože ti tu informaci potřebují. Existuje nebezpečí, že řidič, blikající vlevo, ale ve skutečnosti odbočující vpravo, začne být předjížděn vpravo řidičem, který tak bude činit v dobré víře, že řidič blikající vlevo skutečně vlevo odbočuje. Snadno pak může dojít ke střetu obou vozidel.

Neblikání na hlavní komunikaci. Řidiči se často domnívají, že pokud hlavní komunikace v křižovatce nepokračuje přímo, nemusí blikat, pokud po této hlavní komunikaci pokračují. Je třeba si uvědomit, že průběh hlavní komunikace se znamením o změně směru jízdy nijak nesouvisí a pokud řidič na křižovatce odbočuje, blikat musí bez ohledu na to, zda na hlavní zůstává nebo ji opouští. Samozřejmě s výjimkou již uvedeného, kdy opouští hlavní a dává to ostatním na vědomí tím, že bliká, přestože pokračuje přímo.

Neblikání při předjíždění cyklisty. Je třeba pamatovat na to, že zatímco obecně se při předjíždění dává znamení jen v případech, kdy řidič při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, u cyklistů je tomu jinak a řidič musí blikat při předjíždění cyklisty vždy, a to po celou dobu předjíždění. A to třeba i v případě, že cyklista jede po krajnici, zatímco řidič jede po vozovce.

Matoucí blikání. Jsou případy, ve kterých je obecně třeba znamení o změně směru jízdy dát, ale mohlo by dojít ke zmatení jiných účastníků. Typicky při objíždění překážky nacházející se  uprostřed křižovatky, při jízdě přímo. Pokud překážku objíždíme vlevo, blikáme vlevo, ale nikoliv v případě, že se vlevo nachází komunikace a mohlo by tedy dojít k mylné interpretaci a k domněnce, že odbočujeme vlevo. Nebo v křižovatce tvaru kříže, kde se „přímý“ směr stáčí například vpravo, nemůžeme blikat, protože by si někdo naše znamení mohl vyložit tak, že odbočujeme vpravo a řešení křižovatky z hlediska pořadí průjezdu vozidel by se tak mohlo změnit.

Zneužívání směrových světel. Používání směrových světel k jiným účelům, než k těm, ke kterým jsou určena, je typické zejména pro řidiče autobusů a kamionů. Zatímco řidiči protijedoucích autobusů se nezřídka zdraví levými blinkry, řidič kamionu druhému (obvykle tomu, kterého právě předjel), poděkuje několikerým střídavým zapnutím levé a pravé směrovky. Jen důkaz toho, že profesionálním řidičem není vždy řidič na profesionální úrovni.

Nepochopení znamení. Pokud vozidlo není vybaveno směrovými světly (jízdní kolo, malý motocykl…) a nebo na směrových světlech je porucha, dává se znamení o změně směru jízdy na opačnou stranu paží ohnutou v lokti nahoru. Těžko totiž bude řidič osobního automobilu dávat při poruše směrových světel znamení doprava vysunutím pravé paže z okénka spolujezdce. Stejně tak řidič motocyklu, který potřebuje pravou rukou otáčet rukojetí plynu, bude obtížně stejnou rukou dávat znamení o odbočení vpravo. V podobných případech tedy řidič ohne levou paži v lokti nahoru a ostatní účastníci z toho chápou, že řidič dává znamení vpravo. Samozřejmě to platí i na druhou stranu.

Omezená důvěra. Pokud potřebuji vjet do křižovatky z vedlejší komunikace a z levé strany se ke mně po hlavní komunikaci blíží vozidlo blikající vpravo, nemohu se spolehnout na to, že řidič skutečně vpravo odbočí. Pokud se rozjedu a s takovým vozidlem se střetnu, protože jelo přímo, bude to vždy jen moje vina. Zde je k vidění propastný rozdíl mezi zkušebními testy pro řidiče a reálným životem. Zatímco v testu je třeba zvolit možnost, že obě vozidla pojedou současně, v životě se takové jednání může snadno nevyplatit.

Pokud tedy chceme jezdit bezpečně a v provozu přežít, potřebujeme z pohledu směrových světel dvě věci. Cítit potřebu dávat znamení vždy a všude tam, kde to pravidla a zdravý rozum vyžadují. A pak také vědět, kde to ona pravidla vyžadují a nespoléhat se jen na řidičský cit.

 Výstražná znamení

Vedle směrových světel komunikují účastníci silničního provozu mezi sebou pomocí výstražných znamení. Pokud registrujeme rozšířené nepoužívání směrových světel, pak u výstražných znamení můžeme hovořit téměř o anarchii. Zejména takzvané varovné blikače řidiči používají v nesprávných a často až v neuvěřitelných případech.

Pravidla provozu na pozemních komunikacích znají tři druhy výstražných znamení: zvukové výstražné znamení, světelné výstražné znamení a světelné výstražné znamení dávané zapnutím výstražného světelného zařízení (takzvané varovné blikače). Každé z těchto znamení se smí dávat jen v přesně vymezených případech a to ještě jen na dobu nezbytně nutnou.

Zvukové výstražné znamení (houkačku) smí řidič užít, je-li to nutné k odvrácení hrozícího nebezpečí. Jde o situace, ve kterých není možné hrozící nebezpečí odvrátit jiným způsobem. Mohu-li zpomalit nebo se vyhnout, nemůžu troubit. Ale budu-li například stát ve svahu na červenou a řidič vozidla přede mnou mimoděk uvolní brzdu, jeho vozidlo začne couvat, zatímco já couvat nemohu, protože za mnou stojí jiné vozidlo, užiju houkačku, protože nemám jak jinak nebezpečí nárazu odvrátit. Mimo obec smí řidič užít houkačku také tehdy, je-li to nutné k upozornění řidiče předjížděného vozidla. Řidiči často nechápou, proč na ně někdo troubí, přitom se jedná o legitimní způsob, jak dát najevo, že chci předjíždět. Půjde zejména o situace, kdy řidič před námi nejede zcela při pravém okraji, nebo vidíme, že se příliš nevěnuje řízení. Nebo řidič jede neoprávněně v levém jízdním pruhu, pak, jsme-li mimo obec, na něj můžeme zatroubit a upozornit ho tak, že bychom jej rádi předjeli.

Užití dopravní značky Zákaz zvukových výstražných znamení znamená, že řidič nesmí užít houkačku vůbec, tedy ani v jinak povolených dvou případech.

Světelné výstražné znamení (světelnou houkačku) smí řidič užít ve stejných případech jako zvukové výstražné znamení, pouze s tím rozdílem, že k upozornění řidiče předjížděného vozidla jí smí užít i v obci.

Světelné výstražné znamení dávané zapnutím výstražného světelného zařízení (takzvané varovné blikače) smí řidič užít jen ve dvou případech: při nouzovém stání (závada na vozidle nebo nákladu, náhlá nevolnost, dopravní nehoda), a to nejméně po dobu, než na vozovku umístí výstražný trojúhelník. Dále je-li nutné upozornit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích na hrozící nebezpečí, zejména v případech, kdy je nutné náhle snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo. Typicky v případě, kdy se provoz na silnici (zvláště na dálnici) začne výrazně zpomalovat nebo zastavovat. A nebo v případě, kdy řidič projíždí kolem nějaké překážky (třeba vysypaný náklad v zatáčce) a chce varovat protijedoucí řidiče. Pak jsou varovné blikače zcela namístě.

Největším problémem v oblasti výstražných znamení je jejich zneužívání pro účely, ke kterým znamení vůbec určena nejsou. Jedná se zejména o tyto případy:

Zdravení. Poměrně častý jevem je, že řidič zatroubí, aby upoutal pozornost někoho, koho chce pozdravit. Charakteristickým sídlištním jevem je také troubení při odjezdu z návštěvy. Návštěvou obšťastněná rodina mává z balkonu odjíždějícím, kteří na pozdrav téměř nikdy neopomenou zatroubit. Kromě toho, že se houkačka smí používat jen v oněch dvou již uvedených případech, má řidič zakázáno obtěžovat své okolí nadměrným hlukem. Kromě nulového respektu k zákonu mají tito řidiči zřejmě i nulovou úroveň slušnosti a ohleduplnosti.

Pouštění. Je běžným zvykem, že řidič, pokud chce jiného někam pustit, tedy chce se vzdát přednosti, zabliká dálkovými světly. Druhý řidič to většinou pochopí a jede. Má to ale jeden podstatný háček. Světelná houkačka se smí užít jen k odvracení hrozícího nebezpečí a k upozornění řidiče předjížděného vozidla. Kromě toho, že řidič pouštějící druhého tímto znamením se dopouští dopravního přestupku, může si druhý řidič znamení vyložit jinak, než bylo míněno, tedy tak, jak mu předurčují pravidla. Vzpomínám si na dopravní nehodu, kdy v Praze v neděli večer řidič potřeboval odbočit vlevo. Byl hustý provoz a z protisměru jelo jedno auto za druhým. Řidič stál uprostřed křižovatky s blikající levou směrovkou několik minut. Už mu docházela trpělivost a tak začal trošku popojíždět dopředu. Snad ho tam někdo pustí. Jeden z protijedoucích řidičů se bál, že mu odbočující řidič zkříží cestu a tak, v souladu s pravidly, použil k odvrácení hrozícího nebezpečí světelného výstražného znamení. Které ovšem odbočující řidič pochopil jako puštění a nehoda byla na světě. Viníkem nehody jsou pak všichni ti, kteří světelnou houkačku užívají k jiným účelům, než k těm, ke kterým je určena.

Děkování. V dobách, ve kterých ještě existovaly učebnice pro autoškoly, a kdy se v nich jednotlivá pravidla srozumitelně a hlavně správně vysvětlovala, se v jedné z nich píše: „Chcete-li jinému řidiči poděkovat, učiňte tak výhradně pokynem paží.“ Tím by se měli dnešní řidiči řídit dvojnásob. Děkování varovnými blikači je nebezpečný zlozvyk a k dobré komunikaci rozhodně nepřispívá. Když pustím autobus ze zastávky, mám dobrý pocit, že jsem udělal něco kolegiálního, navíc něco, co mi ukládá zákon. Vím, že to řidič autobusu ocení, protože ho často řidiči nepouštějí, a vím, že je mi vděčný a v duchu mi děkuje. Nepotřebuji, aby na mně blikal varovnými blikači, což zejména ve tmě je nepříjemné, a budu rozhodně radši, když se místo tlačítku varovných blinkrů bude věnovat vlastnímu řízení a tedy bezpečnosti svých cestujících.

Zastavování. Řidič, který hodlá zastavit u pravého okraje vozovky, má zapnout pravou směrovku. Z nějakých obtížně pochopitelných důvodů mnoho řidičů namísto toho zapne varovné blikače. Řidič jedoucí za takovým řidičem pak musí pochopit, zda jej druhý řidič upozorňuje na ležící předmět ve vozovce, na dítě snažící se přeběhnout na druhou stranu, nebo prostě „jen“ zastavuje u okraje vozovky. Takové jednání vyvolává jen zmatky.

Stání na zakázaném místě. Mnoho řidičů nemá problém zastavit či stát v místě, kde to pravidla zakazují. Aby aspoň trochu odlehčili hřích, zapnou varovné blikače. K jednomu přestupku tak přidají druhý a otevírají si tak cestu k většímu postihu.

Vlečení. Snad nejhorší případ, kdy řidiči přes zákaz zapínají varovné blikače, je vlečení motorových vozidel. Nejen že se nedá poznat, kam na křižovatce obě vozidla pojedou, ale hlavně několikaminutová jízda za vozidlem, které bliká „všemi čtyřmi“, zejména za tmy, je krajně nepříjemná.

Řidič, a často řidič nákladního automobilu, který jede po frekventované silnici a potřebuje zacouvat do areálu po pravé straně, zapne varovné blikače. Po chvíli vybočí vlevo, zastaví a začne do areálu couvat. Člověk musí být skoro jasnovidec, aby takový vývoj situace mohl předvídat. Manévr, který nelze učinit jinak, než za pomoci jiné osoby (způsobilé a náležitě poučené), řidič prostě vyřeší varovnými blikači a doufá, že jeho úmysly všichni okolo pochopí a nedojde k žádné krizi.

Nedávno se mi jeden známý postěžoval, jak má často problémy s vycouváním ze šikmého stání a jak ho nikdo nepouští přes to, že musí vidět rozsvícené zpětné světlomety i varovné blikače. Byl překvapený, když jsem mu vysvětlil, že by měl mnohem větší šanci, kdyby nechal jen zařazenou zpátečku s rozsvícenými zpětnými světlomety. Z toho většina řidičů pochopí, že chce vycouvat. Je to vlastně jakási žádost. Zatímco varovné blikače spíš ukazují na vozidlo, které řidič nechal na chvilku stát před vjezdem do dvora a nechal je zapnuté proto, aby bylo zřejmé, že se za chvilku k autu vrátí.

Velkým „hitem“ poslední doby je troubení na někoho, kdo zatroubí. Jeden řidič zatroubí na druhého a druhý ihned začne troubit také, nejspíš proto, aby ukázal, že i jemu auto troubí. Bohužel, snížená inteligence se nevyhýbá ani řidičům.

Jak je zřejmé z uvedeného, i dávání výstražných znamení podléhá pravidlům a řidič si ani v této oblasti nemůže dělat, co se mu zlíbí. A jak již bylo řečeno, na komunikaci záleží, a velmi. Signály je ovšem třeba umět jak vysílat, tak při příjmu správně vyložit. Jinak se na silnici prostě nedomluvíme.

autor: Robert Kotál, Dopravní akademie a.s.

V nedávné době přinesla česká média informaci o „převratných změnách“ v rakouských pravidlech silničního provozu, spojených zejména se zákazem telefonování při řízení. Skutečnost je ovšem taková, že telefonování je v Rakousku zakázáno již několik let (s výjimkou použití pevné sady hands-free). Nyní, přesněji řečeno 9.6.2016, došlo k upřesnění a zpřísnění používání mobilního telefonu ve vozidle (32. novela rakouských pravidel).

Při řízení vozidla v Rakousku smí řidič s mobilním telefonem provádět v zásadě jen dvě věci: telefonovat, ovšem jen pokud je telefon připojen k pevné hands-free sadě (nikoliv tedy „drátek“ nebo „ouško“) a je ovládán výhradně prostřednictvím této sady (vlastního telefonu je zakázáno se dotknout).

Druhým případem je použití mobilního telefonu v režimu navigace, kdy je možné se telefonu dotýkat, ale pouze v případě, že je pevně uchycen v držáku a není nutno jej brát do ruky. Všechny ostatní případy, jako je čtení a psaní textových zpráv či emailů, surfování na internetu, poslouchání hudby, používání telefonu jako fotoaparátu či diktafonu atd. je řidiči zakázáno.

Kdo již má zkušenost s rakouskou policií, dobře ví, že policisté jsou nekompromisní a co více, pokuty jsou vysoké. Na tomto místě proto připomínám, že v Rakousku jsou striktně zakázány i všechny antiradary (aktivní rušičky i pasivní přijímače), a také onboard kamery. Reflexní vesta v povinné výbavě vozidla je zde povinná pro řidiče a dále pro osoby, které při nouzovém stání opouštějí vozidlo.

autor: Robert Kotál, Dopravní akademie a.s.

Agresivita v dopravě je stále žhavým a více než aktuálním tématem. Rozhodně se nedá říci, že by klesala, spíše naopak. Na téma agresivity již bylo provedeno mnoho výzkumů a napsána řada knih. Otázkou je, proč člověk, v běžném životě slušný, se po usednutí za volant stane predátorem a své emoce nedokáže udržet v rozumné míře. Útočí na druhé řidiče, dělá na ně vulgární gesta a sprostě jim nadává. Dělá to, co by si v běžném životě nikdy nedovolil. Vysvětlením této disproporce je fakt, že onen člověk je agresivní pořád, jen v běžném životě svoji agresivitu dokáže ovládat a stylizovat se do role slušného člověka. V dopravě, podobně jako při sexu, se ale dlouhodobě stylizovat nedokáže a jeho pravý charakter vypluje brzy na povrch. Zkušenému odborníku na problematiku lidského činitele v dopravě obvykle stačí jediná hodina strávená v autě s řidičem, aby byl schopen popsat základní strukturu jeho osobnosti bez podstatnějších odchylek.

Policie zná případy, kdy se řidiči nedohodli na křižovatce, kdo má přednost, a jeden z nich vytáhl na druhého pistoli. Nejspíš nikoho nepřekvapí, že takové jednání je pak posuzováno jako trestný čin. Ale na každý už si uvědomuje, že kdyby onen řidič místo tasení pistole začal na druhého řidiče najíždět autem, mohlo by jeho jednání být posuzováno úplně stejně, tedy jako útok zbraní. Vozidlo totiž bývá při vyšetřování a souzení takových konfliktů běžně považováno za zbraň.

Kde tedy leží hranice mezi dopravním přestupkem a trestným činem? Předně je třeba posoudit, zda se jednalo o chybu, tedy nedbalostní jednání řidiče. Pak bude věc pravděpodobně řešena v přestupkové rovině, samozřejmě pokud byl řidič střízlivý, nikoho nezabil ani těžce nezranil. Pokud ale půjde o útok, tedy jednání, které má někoho záměrně ohrozit nebo dokonce poškodit, pak půjde s nejvyšší pravděpodobností o trestný čin. V zásadě je jedno, jestli na někoho namířím pistoli nebo na něj najíždím autem či motocyklem. A ne trestný čin ledajaký, za pokus úmyslného těžkého ublížení na zdraví hrozí až dvanáctileté vězení.

Jedním z nejčastějších projevů řidičského agresivního chování je takzvané vybržďování. Projevuje se tak, že řidič po té, co na něj druhý řidič zezadu zabliká dálkovými světly (třeba proto, že mu připadá, že řidič před ním pomalu předjíždí nebo jede v levém pruhu neoprávněně) prudce sešlápne brzdový pedál. O něco brutálnější formou je prudké zpomalení, nebo třeba i zastavení, kterému předcházelo předjetí, obvykle zprava. Takto jednající řidiči se snaží někoho vytrestat, dát mu za vyučenou, pomstít se. Ty jsi mi hned neuhnul, tak já ti teď ukážu, kdo je tady pánem.

Řidič si obvykle neuvědomuje možné důsledky takového jednání, tedy nehodu, možná i řetězovou. Navíc je většinou přesvědčen, že za nehodu, při které dojde k nárazu zezadu, může řidič vzadu, protože on přece nedodržel bezpečnou vzdálenost. Skutečně, půjde-li o běžnou provozní situaci, kdy jeden řidič musí, byť prudce, zpomalit, aby zabránil srážce, pak viníkem jistě bude řidič, který do něj zezadu narazil. Zcela jinak ovšem bude věc posuzovaná v případě, kdy se prokáže, že řidič vpředu nebrzdil, protože si to vyžádala situace, ale s cílem potrestat řidiče za sebou. Pak se jedná o úmyslné jednání, auto bylo použito jako zbraň a řidič je velmi blízko trestnímu stíhání. Navíc, pokud takovému vybrždění bude předcházet předjetí, pak o nějakém nedodržování bezpečné vzdálenosti nemůže být řeči.

S rychlým rozšiřováním pouličních i palubních kamer se stále více daří prokazovat agresivním řidičům úmysl. Vzpomeňme mediálně známých kauz pánů Laciny nebo Trpišovského. Nikdo jim neřekne jinak než silniční pirát a i kdyby nenásledoval žádný trest, zásah do jejich života, způsobený tlakem veřejnosti, je trestem obrovským. Jenže, pořád je spousta řidičů, kteří si myslí, že je nikdo nechytí. Anebo to třeba i připouštějí, ale v té chvíli si prostě nedokáží pomoci. Emoce je silnější. Tím se posouváme do roviny úvah, co je vlastně pro řidiče nejdůležitější. Znalosti pravidel, nebo schopnost ovládat vozidlo, dokonce včetně zvládání smyků? Anebo schopnost ovládat vlastní popudy a emoce? Na tyto a podobné otázky se v roce 2002 snažili odpovědět přední evropští dopravní psychologové sestavením takzvané GDE matice. Z ní vyplývá, že ovládání popudů a emocí je pro bezpečnost v dopravě vlastně nejdůležitější řidičská schopnost, kupodivu mnohem významnější, než již zmíněné zvládání smyků.

Robert Kotál

V uplynulých dnech byla v médiích zveřejněna série vesměs protichůdných informací, tykajících se platnosti reflexních vest pro použití v povinné výbavě motorových vozidel.

Rádoby odborné weby se odkazují na novou vyhlášku o dopravních značkách, účinnou od 1.1.2016, ve které je u oděvních součástí z retroreflexního materiálu uveden odkaz na jinou normu, než uváděla předchozí, již zrušená vyhláška. Z toho někteří odborně nedostatečně orientovaní jedinci odvodili, že je třeba v povinné výbavě motorových vozidel vyměnit reflexní vesty za ty splňující nově uváděnou normu. Na základě toho zveřejnilo Ministerstvo dopravy své stanovisko, se kterým se, na rozdíl od mnoha jiných, lze ztotožnit.

Skutečnost je taková, že reflexní vesta, aby splňovala požadavky na její užití coby součástku povinné výbavy motorového vozidla, musí splňovat normu CE EN 471 nebo CE EN 20471. Na této skutečnosti se již několik let nic nemění, vesty vyhovující jedné z těchto norem vyhovují pro použití v povinné výbavě motorového vozidla a rozhodně není třeba takovou vestu nahrazovat jinou. Náhrada vyhlášky o dopravních značkách vyhláškou novou od 1.1.2016 zde nehraje žádnou roli.

Jinou věcí je, pokud vesta nevyhovuje ani jedné ze zmíněných norem. Pak být v povinné výbavě nemůže, ovšem to nemohla být nikdy. Doporučujeme proto zkontrolovat štítek na vestě a pokud na něm není uvedena ani jedna z uvedených norem, vestu bezodkladně nahradit za takovou, která jednu z norem splňuje. Pro úplnost uvádíme, že barva vesty nehraje žádnou roli.

Robert Kotál

Příklady vest, které mohou být použity v povinné výbavě: